Zapálená svíčka byla vždy považována za symbol obnovy. Lidé věřili, že všechny potíže a těžkosti hořely v jeho plameni. Světlo na druhé straně ztělesňovalo nový život, znovuzrození. Svíčky byly kdysi k dispozici pouze bohatým lidem, byly uchovávány pro zvláštní příležitosti. Svíčky se vždy zapalovaly na Vánoce a na Silvestra. Tato tradice - osvětlovat domy živým ohněm - přetrvala dodnes.
Svíčky, které byly určeny na svátky, jako je Nový rok nebo Vánoce, byly v minulosti vyráběny a malovány ručně. Řemeslníci vložili do výroby svíček všechny své dovednosti, svou duši a lásku. Takové předměty byly vždy velmi drahé a velmi cenné.
Jedna legenda říká, že dřívější svíčky byly umístěny u okna, aby je bylo možné z dálky vidět na všechny cestovatele, kteří sledují jejich hvězdu.
Jedna ze západních tradic je spojena se zapalováním svíček před Novým rokem. V předvečer svátku obešel nejmladší host (nebo nejmladší člen rodiny) spolu s nejstarším celý dům a v každé místnosti zapálil mnoho různobarevných svíček.
V dávných dobách, na Silvestra, bylo nutné uhasit všechna stará světla (svíčky, pochodně, krby) a zapálit nová. Současně se takový rituál osvětlení, co bylo potřeba, prováděl výhradně z čistého (čerstvého) plamene, takže v příštím roce vše přispělo k znovuzrození.
Četné legendy říkají, že lidé se během slavnostní noci dívali na hvězdy a věřili, že díky magickému světlu budou moci žít v novém nádherném světě, budou moci být krásnější, moudřejší a silnější. Proto byla na vrchol stromu upevněna hvězda, která byla spojena s nebeskou kometou, s nebeským poslem, navždy spojujícím lidi a hvězdy. A aby byla zachována jednota nebeských těl a člověka, na slavnostním stromě bylo rozsvíceno mnoho blikajících svíček nepřetržitě. Byly jakýmsi symbolem spojení pozemského a nebeského světla.
